Za vlády komunistů byla prodejna s potravinami, nebo ještě přesněji se smíšeným zbožím v každé vesnici. Možná také prodělávala, avšak díky státním dotacím se „udržela“ a není pamětníka, že by se někde zrušila. A pokud ano, byla zajištěna tak zvaná pojízdná prodejna. Výběr v ní velký nebyl, ale základní věci jste si nakoupili.
Po pádu nenáviděných „komančů“ se tyto obchůdky přestaly dotovat a postupně si je kupovali, nebo pronajímali noví majitelé. Soukromníci, živnostníci, podnikatelé, je jedno jak je nazveme. Ovšem většina z nich zjistila již po roce provozu, že výdělek není, a naopak, že musí doplácet ze svého.
Je to jen ukázka tržní společnosti. Většina lidí z vesnice pracuje ve městě, kam dojíždí autem. Je pro ně rozhodně lepší, a i cenově výhodnější, si nakoupit ve městě v některém z marketů než až u nich doma. Market má nižší ceny, protože objednává zboží ve velkém, což malý obchodník nemůže.
V místě prodejny již nakoupí jen ti, co se do města nedostanou. To znamená důchodci. Ti si koupí půlku chleba a mají to na tři dny, nebo pár rohlíků a jednou za měsíc, když požmoulají zbytky důchodu, udělají větší nákup. Někdy i za dvě stě korun. Matky na mateřské zde nekupují, jim doveze manžel.
Takže sem ještě občas přiběhne hospodyně, který zapomněla na tamto, či ono a prodavačka se v krámě silně nudí. Nemá prostě co dělat, ale plat jí musí pan podnikatel dát. Neplatí ji z tržby, ale na hodinu. Na konci měsíce pak ubožák zjistí, že prodal zboží za deset tisíc, zisk má dva, a dvanáct chce prodavačka na zkrácený úvazek. Podnikatel to balí a malý obchod je uzavřen. Nikdo jej nechce, a tak chátrá,
Jen pár statečných, nebo nadšených jedinců ještě tyto obchůdky drží. Většinou za podpory místního vedení.
Vesnice tedy budou časem bez obchůdků, a to je škoda. Ale byznys je byznys. Pokud se na něčem nevydělává, tak do toho nikdo nepůjde.